Přijíždím obvykle po osmé hodině ráno k budově Ústavu experimentální medicíny Akademie věd v Praze - Krči, kde máme kancelář a sídlo a kde se také věnuji práci pro sdružení. Během dne zazvoní mnohokrát telefon a na druhé straně se ozve hlas, patřící rodičům, manželce, dceři, tchánovi či kamarádce a všechny hlasy spojuje to samé - chtějí pomoci „svému“ pacientovi, někomu blízkému, kdo onemocněl či se zranil. Úrazy mozku či míchy, Alzheimerova, Parkinsonova choroba, cukrovka a diabetická noha, roztroušená skleróza, důsledky autonehod a další diagnózy nemocí jsou důvodem, proč lidé hledají pomoc všude tam, kde je alespoň nějaká naděje.
Číst dál
Eva Zajíčková
Před 3 lety, po dovršení 50let mě potkala jedna z nejzákeřnějších a nevyléčitelných nemocí - amyotrofická laterální sklerósa - ALS. Prognosa? Někdo rok, někdo 5 let života, výjimečně víc. Když si o tom přečteš, přemýšlíš zda skočit zrovna pod vlak... ale pak se rozhlédneš kolem sebe a zjistíš, že to lidem - dobrým a milujícím lidem kolem sebe - nemůžeš udělat a začneš bojovat. A to je můj případ. Byla jsem aktivní člověk, sportovně i společensky, hodně jsme s manželem cestovali a celý život jsem jako zdravotní a sociální sestra pomáhala druhým, než mě ta 3 písmena ALS obrátila život naruby.
„Buněčné terapii jsme se začali věnovat asi před čtrnácti lety”, vzpomíná profesorka Syková. „Tehdy jsme prováděli první pokusy na modelech Parkinsonovy choroby u zvířat. Právě v té době se objevily první významné výsledky s kmenovými buňkami, a tak jsme začali přemýšlet o tom, jak by se daly využít pro náš výzkum.”
